Pozor na syndrom konce cesty

Nedávno jsme psali o mikrospánku. Ten hrozí ve zvýšené míře před koncem cesty, když už zbývají poslední kilometry a jedeme místy, kde to bezpečně známe.

Syndrom konce cesty policisté ve svých statistikách jako příčinu nehody neuvádějí. Píšou nedání přednosti, nezvládnutí řízení a jiné. Odhalit ho při vyšetřování je totiž dost komplikované a navíc, když auto vyjelo z vedlejší a nedalo přednost kamionu na hlavní, není z pohledu vyšetřovatele co řešit. Proč se to stalo, už nikdo neřeší, pokud v tom není alkohol.

Co je to syndrom konce cesty

Je to stav, kdy řidič ztrácí ostražitost po dlouhé cestě, protože už jede místy, kde to zná, má za sebou většinu dlouhé cesty a blíží se jejímu konci. Dlouhou cestou rozumí každý něco jiného. Pro někoho je to třeba cesta z dovolené od moře, ale ten, kdo jezdí autem jen na krátké vzdálenosti, tak může za dlouhou cestu považovat i výlet za rodiči nebo kamarády do místa vzdáleného třeba necelých 200 kilometrů. Podle dopravních psychologů se syndrom konce cesty projevuje přibližně v poslední desetině trasy, nebo při zdolání nějakého milníku.

Při cestě ze zahraničí to může být třeba přejezd hranic do České republiky. Nebo může jít o příjezd do známých míst. Uvedu příklad: Řidič z Hradce Králové jezdí pravidelně do Prahy. Teď se vrací z víkendové návštěvy kamarádů v Chebu. Jede opatrně, stále si dává pozor, protože je v neznámém prostředí. Když ale najede na hradeckou dálnici, má pocit, že je už doma, protože tudy jezdí často a zná to tady. Ztratí tedy ostražitost a může buď usnout, nebo způsobit nehodu svou nepozorností. Situaci může samozřejmě zhoršit případná únava.

Přitom když ten samý řidič jede jen z Prahy do Hradce Králové, věnuje se řízení na maximum. Při jízdě z Chebu má však na hradecké dálnici pocit, že už je vlastně doma, a tak si dálnici plete se svým obývákem a v hlavě prostě vypne. Někteří řidiči takto nabourají třeba v ulici, kde bydlí, a to za sebou mají klidně i tisíc kilometrů.

Jak se syndromu konce cesty bránit

Stačí si uvědomit, že něco takového existuje a ve chvíli, kdy mi hlavou bleskne, že tady už to znám, teď už to dojedu, tak zpytovat své svědomí a dál se soustředit. Případně se vyplatí zastavit, dát si kafe nebo se projít a teprve pak pokračovat v cestě.

Pokud jsme unavení, je nejlepší si udělat pauzu, i když jsme třeba už jen 20 minut od domova. Kombinace únavy a syndromu konce cesty může být smrtící. Před lety takto zbytečně zahynuli mladí manželé při nehodě v Brně cestou z dovolené, kdy muž na přehledné křižovatce vjel pod autobus. Nehodu přežila jen jejich tříletá dcera.

Někdy už nám sice přijde zbytečné stavět kousek před cílem, ale mnohdy je to opravdu životně důležité. Abychom se nedostali do situace, kdy se nám bude zdát zastavení zbytečné, můžeme se proti tomu bránit tak, že si zastávku naplánujeme ještě před začátkem cesty na nějaké konkrétní místo. Třeba na zmrzlinu ve výborné cukrárně, na kávu u konkrétní benzínky, nebo v místě, odkud je hezký výhled, kde se můžeme na chvíli protáhnout.

Text: Martin Karlík